Co terapie dává terapeutovi?

12.08.2018

Často se mě lidé ptají, proč dělám terapeutku. Co z toho mám. Na to asi není jednoduché odpovědět a spoustu lidí odpověď, že mě tato práce prostě naplňuje, neuspokojí. A tak jsem se hlouběji zamyslela. Nepochybně se totiž jedná o náročný obor.


Zamotaný uzel

Vždy jsem měla ráda hledání řešení a zabývání se lidskými osudy. Asi je jasné, že v terapii se toto děje. Někdy stačí najít jen nový pohled na věc či pomoci zvědomit si, co vlastně chci (ve smyslu "klient si zvědomí, co opravdu chce"). Jindy je cesta náročná. Není nutné tzv. přijít věci na kloub, ale najít ze zamotané situace nějaké vhodné východisko. Máte-li uzel na laně, máte několik možností. Můžete tahat za různé konce, můžete ustřihnout a navázat (čímž vám vznikne pravděpodobně jiný, i když nejspíše menší uzel), nebo zvolíte těžkou, ale do budoucna perspektivnější cestu - rozmotávat. A protože je to cesta těžká, tak se hodí opora, která je s Vámi, podrží, když už nemůže. Připomene kus cesty, co jste ušli apod. A tou oporou může být právě terapeut. Díky odstupu má možnost pozorovat celkovou situaci a i to se hodí. Možná není zatím zřejmé, čemu mě to učí. Je to jednoduché. Trpělivosti. Upřímně jsem kdysi touto vlastností příliš neoplývala. Instantní řešení se zdála být fajn. Až na mém výcviku jsem zjistila, že sice pomůžou krátkodobě, ale někdy si trauma či nedořešenou životní záležitost neseme hluboko v sobě dál a zdánlivě nesouvisle ovlivňuje náš život. A tyto souvislosti je dobré si uvědomovat.

Křehkost bytí

Setkávám se s různými klienty. Zní to logicky. Jsou různého věku, s různými životními zkušenostmi. A díky každému jednomu z nich si uvědomuji, jak je lidská psychika silná a zároveň křehká. To, co jednoho "zocelí", druhému způsobí trauma a naopak. Učím se díky svým klientům vážit si vlastního života a každého dne. Není v tom nic typu "když vidím, jak se mají blbě". Není v tom lítost. Je v tom jenom každodenní pokora a nadhled.

Duše a nový svět

Zde přiznávám, že jednou z nejvíce vědomě mě obohacujících skupin klientů, jsou adolescenti. Díky mé moudré supervizorce Dr. Olgy Marlinové jsem se dozvěděla, že nemusím trávit čas s touto věkovou kategorií pouze rozhovorem. Připomněla mi, jak podstatnou část úspěchu terapie, tvoří vztah. A ten mohu tvořit i pomocí společné činnosti s klientem. Vybavilo se mi i mnoho mých oblíbených autorů o psychoterapii, kde se popisuje i tento způsob práce. Začala jsem více naslouchat, co klienty baví, zajímá. Navrhuji jim, že si poslechnu jejich oblíbenou písničku, vlastní sepsaný song, podívám se na jejich kresbu atd. Neustále jsem překvapovaná rozsahem duše a vnitřního skrytého světa těchto klientů, jež jsou na pomezí dětství a dospělosti. Hledají vlastní kreativní cestu k vypořádání se s životem a zážitky, jež se jim staly. Nejednou jsem trávila čas společným malováním, tvořením v písku, poslechem hudby, nasloucháním zamilovanosti. Není to povrchní. Není to o "poklábosení si". Je to o důvěrně úzkém vztahu, poznávání klienta a porozumění. Věřte, že vždy naslouchám až se zatajeným dechem, když vstupuji do těchto skrytých částí a životů téměř dospělých dětí. Vážím si jejich důvěry a vnímám závazek nezklamat. Po těchto vzácných okamžicích si můžeme dovolit společně otevřít i bolestivá a uzamčená témata s větší lehkostí a bez nátlaku. Učí mě to respektu k druhým, nechat oči otevřené a uši nastražené. Neustále si připomínat, že vím jen to, kam mě klient pustí. Toto uvědomění se hodí i v každodenním životě.

Nejen nakonec

V neposlední řadě mě všichni klienti učí tomu, že říci si o pomoc je nesmírně těžké. Stojí to mnoho odvahy a sil. Někteří z počátku dokonce nepřichází dobrovolně. Učí mě tomu, že každý si zaslouží individuální přístup a speciální péči. Každý si zaslouží, abych se mu věnovala. A díky nim mám chuť se neustále rozvíjet dál. Díky těmto zkušenostem objevuji nové světy, dělám si přípravy, dávám i sobě domácí úkoly (např. uháčkovat pro klientku antistresový polštářek, poslechnout si nový song, donést líčení na další sezení atd.). Klient si neplatí jen čas, který spolu strávíme, platí si i přidanou hodnotu, kterou je můj osobní rozvoj, příprava na sezení, rekapitulace po sezení s odstupem a průběžné přehodnocování. Za každým sezením je další práce a další čas. Nejspíš nezbohatnu, možná Vás překvapím, ale není to můj cíl a nikdy nebyl. Mým cílem je dělat práci, která mě naplňuje. Přála bych to každému.