Paní terapeutko, pomozte mi!

11.04.2018

Jít k psychoterapeutovi samo o sobě stojí hodně sil. A pokud jdeme do terapie placené přímou platbou, získáváme pocit, že si kupujeme i řešení. Nakonec v terapii dojdeme do bodu, kdy se dozvídáme, že jsme za svou situaci do jisté míry odpovědní sami. Ba co víc, jsme jediný, kdo mohou s danou situací něco udělat. Jak to vlastně tedy je?

Přicházíte k psychoterapeutovi s obavami. Máte se někomu otevřít a mluvit o svých bolestech či trápeních, nelehkých životních situacích. Jste nejspíš nervózní, zda to půjde a jak to půjde. Už prostředí na Vás působí. Na prvním sezení se domlouváte, co bude dál, jak se bude postupovat. Zároveň se můžete dozvědět, že to potrvá v řádu několika týdnů, ne-li měsíců. V duchu můžete být naštvaní. Přišli jste přeci k odborníkovi a on Vám má pomoci, rychle.

V čem pomoc spočívá?

Já osobně nemám moc ráda slovo "pomoc". Psychoterapeut není pomocník a rádce v první linii. Vnímám se spíše jako průvodce v těžké životní situaci. Vydáváme se spolu po vaší nové životní cestě, která jde pro vás neznámým terénem. Já jsem už podobné cesty absolvovala a mé zkušenosti Vám mohou pomoci vše lépe zvládnout. Nicméně pořád jste to vy, kdo vybírá cestu, jakou se na rozcestí vydáme.

Představte si, že dojdete do bodu, kdy máte pocit, že už nemůžete. Je toho na vás moc, chybí vám kyslík. V tu chvíli jsem tady já, váš průvodce na pomyslné cestě, a provedu Vás tím, jak máte danou situaci zvládnout. Budete-li mi věřit, je pravděpodobné, že se nám situaci podaří zvládnout. Stejně tak vím, kdy je potřeba zavolat pro další pomoc, kdy už to není zvládnutelné jen pomocí psychoterapie. Ano, i to se může stát. Stejně tak se někdy stane, že chcete jít dál, ale já vnímám, že ještě není čas, ale je potřeba přijmout a pochopit situaci, která se zrovna děje. Setrvat na místě nějakou dobu, může být nesmírně těžké. Představte si, že se chcete se mnou potápět. Najednou se rozhodnete vynořit. Jenže jsme hluboko pod vodou s dýchacími přístroji a náhlé vynoření může způsobit veliké potíže. Jsem tu proto, abych Vám to připomněla. Podobných situací je nespočet a mojí výhodou je, že jsem podobnými situacemi prošla a mám zkušenosti. To logicky zvyšuje šanci na úspěch.

Bez čeho to nejde?

Vzájemná důvěra je podle mě nejstěžejnější. Pokud mi něco sdělujete, věřím, že jste ke mně upřímní. Stejně tak, ale měli byste věřit mně a věřit terapii jako takové. Někdy máme tendenci sdělovat "ano, vím, chápu", abychom se neztrapnili. Nicméně si neuvědomujeme, že se tím zraňujeme. A věřte, že v tu chvíli jsou pro Vás peníze za dané sezení, téměř vyhozené z okna. Stává se to zejména během prvních sezení. Horší je, když vzájemná důvěra a otevřenost není ani po několika sezeních. Brzdíme tím proces terapie.

Další významný faktor terapie je vzájemné naladění. Terapeut by si s klientem měl tzv. sednout. Pokud si vybíráte terapeuta, měl by Vás něčím oslovit. Já sama zveřejňuji svoji fotografii, aby lidé věděli, jak působím. Výjimečně se stává, že terapeut i přes vzájemné nesympatie pokračuje. V tomto případě má pravděpodobně hypotézu, že klientovi někoho připomíná a obdobné situace klient zažívá a činí mu problém. Tím se z toho stává samotné terapeutické téma. Například u mě má mnoho klientů pocit, že jsem mladá a nezkušená. To může být pozitivum, ale i negativum. Cítím-li toto téma (málokdy někdo otevřeně sdělí, že jsem mladá a nezkušená atd.), sama jej otevřu a promluvím o zkušenostech, více sdělím o sobě. Je pouze na klientovi, komu vloží důvěru.

Terapie je vztah. Vztah velmi specifický a pro život bývá mnohdy velmi významný. Vztah terapeuta a klienta je jedním z nejléčivějších faktorů psychoterapie. A jako každý jiný vztah, má i ten terapeutický různá období včetně krizí, ale i euforických. Důležité je nevzdat to při první krizi. Mluvíte-li s terapeutem otevřeně, tak Vám nikdy neřekne, že terapie je procházka růžovou zahradou. Růžová zahrada však může čekat na konci Vaší společné cesty.

Rozhodli jste se i přesto jít do terapie? Gratuluji Vám k odvaze a věřím, že nebudete litovat.